14.04.2012
61/366 (Dát se dohromady s fajn lidma a pěstovat)
Jsou zajisté lidé, kteří čtouce tyto poučné úvahy rozhořčeně řeknou: Jakže, o každém chřástu nejedlém tu ten chlap mluví, ale ani slovem se nezmiňuje o mrkvi, okurce, kedlubně ani kapustě, květáku a cibuli, póru a ředkvičce, ba ani o celeru, pažitce a petrželi, neřkuli o pěkné zelné hlávce! Jakýpak je tohle zahradník, když dílem z pýchy, dílem z neznalosti pomíjí to nejkrásnější, co lze vypěstit, jako je například tento záhon salátu?// Karel Čapek, Zahradníkův rok Celý článek
3.03.2012
60/366
Ubohá Eliška stála v selské jizbě a hrála si se zeleným listem, jinou hračku teď neměla. Udělala si v něm prstem díru a tou se dívala na slunce, a tu jako by spatřila jasné oči svých bratří.// Hans Christian Andersen, Pohádky a povídky
***
Jistý brněnský politik prý jednou psychicky neunesl tíhu pracovních povinností a museli si pro něj přijet rodiče. Občas bych si taky přála, aby si pro mě rodiče přijeli. Občas bych si chtěla přijet pro ně. Otec kulhá a místo léčby si kupuje hole na nordic walking. Atd., atp.
59/366
Děti se mají nechat trochu řádit; dítě vyrostlé venku je vynalézavější, samostatnější a praktičtější – dítě městské si často neumí ořezat ani tužku a vůbec nemůže vypěstit svou manuální dovednost. Tož celkem se mnoho neštěstí venku nestane; někdy se obrazí palec u nohy, někdy se dostane i kamenem do hlavy, to je pravda. Pamatuju se na troje vážné nehody: jeden kluk spadl z topolu, dost z vysoka, a říkalo se, že mu to škodilo na prsou. Jeden se otrávil blínem, když dělal koně a kluci ho krmili „makem”; a jeden se při koupání v rybníku utopil. Když ho donesli domů, byl jsem při tom, jak matka k němu přiklekla a začala takovým táhlým a plačtivým hlasem vyzpěvovat Jozífkovy pěkné vlastnosti: Ty můj pěkný Jozífku, jak jsi byl hodný, už ťa nebudu kárat, a tak. Později jsem se dočetl, že takové oplakávání a chválení mrtvých je zvykem všech primitivů.// Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem
58/366
Průvodce památkového objektu pracuje ve významné funkci kulturně výchovného pracovníka , a jako takový ve své práci důsledně uplatňuje kulturní politiku českého státu . Ve styku s domácími a zahraničními návštěvníky se chová zdvořile a důstojně , jako občan , uvědomělý vlastenec , hrdý , že může veřejnosti přiblížit výsledky umění a práce z minulých stoletní i současnosti.// Minimum průvodcovské etiky (Zásady správné průvodcovské činnosti)
57/366
Čekali jsme a čekali. Všichni. Nevěděl snad ten psychiatr, že čekání je jedna z věcí, které dohánějí lidi k šílenství? Lidé čekají celý život. Čekají, aby mohli žít, čekají, aby mohli umřít. Čekají ve frontě na toaletní papír. Čekají ve frontě na peníze. A když nemají peníze, čekají v ještě delších frontách. Čekáte, až půjdete spát, a pak čekáte, až se probudíte. Čekáte na svatbu a pak čekáte na rozvod. Čekáte, až začne pršet, a čekáte, až přestane pršet. Čekáte, až se najíte, a pak čekáte, až se budete moci znovu najíst. Čekáte v čekárně u psychiatra s bandou cvoků a přemýšlíte, jestli jste také cvok.// Charles Bukowski, Škvár
(Aspoň myslím, měla jsem to nalepený na plechovým penálu z gymplu).
25.02.2012
56/366
„Vidím, že nejste moc nadšený,“ řekla ta žena a její ruka na okamžik spočinula na mém rukávu: kombinovala chladnokrevnou troufalost, jejímuž nadbytku se, tuším, říká „lehká grácie“, se studem a smutkem, které způsobovaly, že její neosobní výběr slov působil stejně nepřirozeně jako intonace profesora fonetiky.// Vladimir Nabokov, Lolita
24.02.2012
55/366
Když toho člověka uviděl Ludvík poprvé, vůbec si ho nevšiml. U dveří jeho kanceláře prostě zaklepal nějaký cesťák a nabízel kompaktní disky s populární hudbou. Klasické kolekce hitů.
„Vážnou hudbu nemáte?“ zeptal se ho Ludvík, který kolekce hitů doslova nenáviděl, zvláště na Vánoce, jako dárek...
(...)
Ludvík si najednou všiml, jak je ten člověk křehký. Měl špinavé ruce, nehty, kotníky, ušmudlané manžety. To nebyla dobrá špína silných upracovaných rukou. Tahle špína leptala útlé hubené ruce jako nemoc. Podobně jako hluboké stíny vrásek na jeho tváři. A na zuby skryté za převislým knírem radši nemyslet. K tomu povinný omšelý oblek a olezlá kravata, která se mu plazila po hrudi jako výsměch svému ozdobnému účelu.// Jan Balabán, Možná že odcházíme
23.02.2012
54/366
O jednom z víkendů jsem opravil posledních šedesát kontrolních slohových prací, tentokráte na téma Jak jsem se polekal – dobrá polovina příběhů pojednávala o strašidelné cestě do tmavého sklepa, přičemž požadovaný úlek byl obvykle vyvolán nečekaným pádem meruňkového kompotu z horní poličky (Krev se mi úplně zastavila v žilách), popřípadě psem Rekem, který se vyděšenému vypravěči znenadání otřel o nohu (Samým leknutím jsem ani nedýchal). Dával jsem jenom dvojky a jedničky.// Michal Viewegh, Výchova dívek v Čechách
22.02.2012
53/366
Už jsem viděl, jak pan Macháček bude psát: Historie kostelecké revoluce. Váženému panu dr. Šabatovi, policejnímu prefektu v Kostelci, v úctě oddaný autor, a vydal B. Minařík, knihkupec v Kostelci. To napíše a rozprodá a pánové Kaldounové a Krocanové a Moutelíkové si to postavějí do knihoven vedle sebraných spisů Mistra Aloisa Jiráska a vedle Sborníku k devadesátým narozeninám pana Josefa Šerponě-Domanína, českého velkoprůmyslníka. A budou si v tom číst, ale většinou jenom ty odstavce, kde bude o nich. A o nich tam bude, o všech.// Josef Škvorecký, Zbabělci
52/366 + vysvětlení
Vyšel na ulici, kde ho okamžitě pohltila proudící zář. Obrysy neexistovaly, barvy neměly podstatu. Město, podobné lehounkým ženským šatům, jež sklouzly z ramínka, se lesklo a padalo v podivuhodných záhybech, ničím nedržené, jako přízračný duhový třpyt, ochable zavěšený v blankytném podzimním vzduchu. Za perleťovou pustinou náměstí, přes které tu a tam s novým, velkoměstským halasným houkáním přejel automobil, se rýsovaly obrovské růžové budovy a jeho náhle do zorničky bolestivě bodl sluneční paprsek, skleněný záblesk.
Franz došel na místo, kde tušil roh ulice. Po dlouhém nervózním mžourání objevil červenou skvrnu autobusové zastávky, která se čeřila a chvěla jako sloupy na plovárně, když se potopíte. Téměř vzápětí se jako žlutá fata morgana zjevil autobus.// Vladimir Nabokov, Král, dáma, kluk Celý článek
21.02.2012
51/366 + mantra
Hanbil bych se, kdybych nebyl v zoo a v Kew Gardens; neboť máš znáti všecko.// Karel Čapek, Anglické listy Celý článek
19.02.2012
50/366
Nad podstavcem zlověstně přeletěla eskadra tryskových stíhaček. Na okamžik jsem přestal poslouchat dialog soudruhů, z nichž jeden mluvil jakoby obeznámen s vyšší moudrostí a druhý ztrácel nervy, a vzpomněl jsem si, jak maršála nemohli zničit. První detonace se nepovedla, nerozpadl se na očekávanou hromadu sutin, nýbrž v podstatě zůstal. Museli ho ohlodávat, kousek po kousku: dobře známá podoba se pomalu měnila v strašidelný obrys Brancusiho nestvůry a z okna redakce ji den po dni fotografovali na filmový pásek, takže vznikl nezveřejněný dokument. Jenže já byl na soukromém promítání. Viděl jsem, jak realistická socha rychle ztrácí podobu, kroutí se a propadá jakoby v smrtelné křeči, až se náhle scvrkla na hromádku kamení. Podobalo se to – jenže proces byl opačný – botanickému filmu, kde ze země vystrčí hlavičku konvalinka, spěšně vyroste a rozkvete.// Josef Škvorecký, Mirákl
49/366
22) Jan do potoka nešťastnou náhodou spadl a nyní je strháván krutým, bezcitným, ledovým proudem Joudalova potoka. Tento potok se vlévá do většího potoka, ten do menší řeky, ta do větší řeky, ta zase do opravdové řeky, ta do Labe a z Labe hurá do moře. Do jakého asi?
Do Severního – 25
Do Baltského – 26
25) Plave mezi rybami a objevuje neobyčejné a tajemné kouzlo podmořského světa –
26) Že se nestydíš! Neznáš zeměpis a nemáš s námi co hrát! Konec.
//radoslava a evoslava, 14 let; O Janovi (fragment gamebooku)
48/366
„Tak co s tím?“
„Nic.“
„Nic?“
„Nic, klidně jeďte dál, to je dobrý.“
„A co ten zvuk?“
„Ten zvuk autu nic nedělá, jen vás to bude otravovat.“
„Vážně?“
„Vážně. Je to jako děcko, taky brečí a přitom neumírá,“ uzavřel mechanik a odkráčel zpátky do boudy.
Doktor Satinský se rozjel k obludným železným konstrukcím a snažil se neposlouchat ten nervy drásající zvuk, který ho teď bude provázet celou cestu. Přemýšlel o tom, jak lidi můžou jen tak žít u benzínové pumpy a všemu tak pěkně rozumět.
Jako děcko, opakuje si teď na štěrkovém parkovišti mezi poli a vzpomíná, jak celé noci nosíval svého plačícího syna na rukou. A neumírá. Tak je to třeba brát, po americku. Vlezl do auta, nastartoval, zařadil rychlost a rozjel se za svými přízraky.// Jan Balabán, Prázdniny
|
