25.01.2012
25/366
Zeptal se, jestli jsem včera dostal jeho vzkaz.
Mlčel jsem.
Zopakoval otázku.
„Dostal,“ povídám.
„A napíšete, prosím, tu recenzi?“
Viděl jsem ho před sebou; neduživého, úporného, úpěnlivého; viděl jsem kolmou vrásku, která kreslila na jeho čele čáru jediné vášně; pozoroval jsem tuto jednoduchou čáru a pochopil jsem, že je to přímka určená dvěma body: mou recenzí a jeho statí; že mimo neřest této manické přímky neexistuje v jeho životě než světská askese.“// Milan Kundera, Směšné lásky
24.01.2012
24/366
Někdo se možná podivuje, proč v téhle knížce skáču z doby do doby. Je to ale přesně z téhož důvodu, proč to dělá dramatik a ještě víc romanopisec: všechno souvisí se vším; cokoliv z nějaké doby odkazuje k něčemu z doby předchozí či pozdější; všechno je navzájem všelijak provázáno a jednou z cest, jak se dotknout oné skryté tkáně života, je koláž, kombinující věci navenek spolu nesouvisející tak, že v posledku říká o jejich souvislostech a skutečném významu víc, než by byla schopna říct mechanická chronologie či jiný náhodu potlačující pořádající princip. Takový je alespoň můj záměr.// Václav Havel, Prosím stručně
23.01.2012
23/366
Nad postelí staré dámy se houpala tabulka. Stálo na ní „Bůh je s tebou“ a nevypadalo to jako obvyklý nábožný text. Nebylo to v rámečku a písmena nebyla ozdobná. Jenom proužek tvrdého papíru, dlouhý asi dvacet centimetrů, a prostá písmena, zrovna taková, jakými se píše „Kouření zakázáno“ nebo „Východ“, a bylo to přivázáno nedbale na vedení starého plynového hořáku, aby slečna Stubbsová mohla ze svého místa na posteli vzhlédnout a přečíst si černá písmena nápisu, že Bůh je s ní.// James Herriot, To by se zvěrolékaři stát nemělo
22/366
„Tomu říkáte hádanka?“ protáhl jsem si údy, zdřevěnělé spánkem. „To je jednoduchá věc!“
„Oho!“ Mužík mi zašermoval rukama přímo před očima. „To byste musel mít teprve zkušenosti, abyste mohl..."
„Mám zkušeností až dost.“
„Vy? A kde jste k ním přišel? To byste mi laskavě měl prozradit!“
„Knihy, milý Same, knihy!“
„Dejte pokoj!“ Lovec třepal rozmrzele pravicí. „Jednou jste si přečetl něco, co se vám tady náhodou hodilo, a už si
myslíte, že jste posbíral všechnu moudrost světa. Z toho vás vyvedu, synu! Tak mluvte!“// Karel May, Vinnetou
22.01.2012
21/366
Když je u nás doma šoró, kolem dokola geru se prohánějí igelitový pytlíky. Někdy si sednu ven a koukám, jak se písek točí ve vírech, jak se obzor vybarví do zlatohněda a slunce skrz zvířený žlutý prach je matný a roztřesený.// Petra Hůlová, Paměť mojí babičce
20/366
1/
Pouličnímu zpěvákovi je špatně,
krčí se ve vratech, drží se za srdce.
O píseň míň v hlučné noci.
// Gregory Corso, Mokré moře
19/366
Čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu kráčel časně zrána hřmotným vojenským krokem po kryté kolonádě mezi dvěma křídly paláce Heroda Velikého správce Judeje Pilát Ponstký v bílém plášti s purpurovou podšívkou.
Ze všeho na světě nejvíc nenáviděl vůni růžového oleje. A dnes všecko předpovídalo špatný den, protože tahle vůně pronásledovala prokurátora od božího rána.
Měl pocit, že odporný růžový zápach vydechují přímo cypřiše a palmy v zahradách paláce a že se mísí s pachem kožené výstroje i potem vojáků legie.
Od zadních křídel paláce, kde se utábořila 1. kohorta Dvanácté bleskové legie, která přišla spolu s ním do Jeruzaléma, se táhl přes horní otevřenou terasu kouř, a v nahořklém dýmu, který prozrazoval, že kuchaři v centuriích se dali do díla, Pilát zřetelně rozpoznával mastný růžový zápach. – // Michail Bulgakov, Mistr a Markétka
18/366
Spílali jí, že má „oči buličí.“
// Božena Němcová, Divá Bára
17/366
V okamžiku, kdy farář hodí na rakev hrst země a my bychom se měli otočit a odejít, se rozhostí ticho. Zdá se dlouhé. Ženy teď mlčí, nikdo se nehýbe, jako by ticho čekalo, že někde něco pukne. Při pohledu z místa, kde stojím já, se stanou dvě věci.
Za prvé Juliana padne na kolena a přitiskne obličej k zemi a ženy ji nechávají být.
A za druhé ve mně, v mém nitru, probleskne poznání.
Určitě jsem celou dobu s Izaiášem měla dalekosáhlou dohodu, že ho nenechám na holičkách, nikdy, ani teď.// Peter Hoeg, Cit slečny Smilly pro sníh
16/366
Je to dvojí svět. Nahoře je pracovní stůl, nářadí, vysoká kancelářská židle. Dole pod deskou stolu se toto univerzum opakuje v poloviční velikosti. Je tu malá sololitová deska s lupenkovou pilkou, šroubovákem, dlátem. Malá stolička. Pracovní deska. Malý svěrák. Bedna od piva. Krabice na doutníky se snad třiceti plechovkami humbrolu. Izaiášovy věci. Byla jsem tu jednou, když pracovali. Mechanik seděl na židli, skloněný nad lupou ve stativu, Izaiáš na podlaze, ve slipech, ztracený pro celý svět. Ve vzduchu byla cítit spálená cínová pájka a epoxidové lepidlo. A ještě něco silnějšího: naprosté soustředění, kdy člověk zapomíná na sebe sama. Stála jsem tu snad deset minut. Jednou jedinkrát nezvedli hlavu.// Peter Hoeg, Cit slečny Smilly pro sníh
15/366
carry coals to Newcastle – nosit dříví do lesa
// Tomáš Hrách, Sbírka anglických idiomů & slangu
14/366
„A co snídáš?“ ptala se kněžna. – „Jsem od malička naučena snídat polívku, nejvíc kyselo, na to my v horách držíme. Kyselo a brambory k snídaní, k obědu brambory a kyselo a k večeři jakbysmet; v neděli kousek ovesného chleba...“// Božena Němcová, Babička
13/366
Co nám dnes vlastně zastírá onen démonický „případ Hanka“? Je totiž příběhem o tom, že český národ nepotřebuje klam a podvod, že nepotřebuje přikrášlit svou minulost, že vyrůstá „z pravdy“. V dalším patře se pak na tento významový plán vrství ještě další: český národ je národem racionálním, nemilujícím mýty, schopným sebeironie či alespoň schopným racionálně zhodnotit svou situaci a své vlastní možnosti (na rozdíl například od „iracionálních“ Poláků a Slováků).// Vladimír Macura, Masarykovy boty a jiné semiofejetony
12/366
„Že jsem vám to neřekl hned!“ dopálil se Mirek sám na sebe. „Hned vám vysvětlím, proč už jsem dvakrát měl tak málo chuti jít do Stínadel. Nechtěl jsem vám to říct, ale musím s barvou ven, když je v sázce naše přátelství a důvěra. Zanedbal jsem totiž trošku školu – a musel jsem to dohnat. Slíbil jsem rodičům i sobě, že napřed bude u mne škola – pak teprve klub! Styděl jsem se vám přiznat, že já, vedoucí klubu, jsem ve škole polevil...“// Jaroslav Foglar, Stínadla se bouří
|
